Bety zapsala k nám do registru tisícovky dobrovolníků, mezi nimi i svého přítele Jirku, dnes už tatínka synka Edy. Netrvalo to dlouho a Jirkovi zazvonil telefon. Jeho kostní dřeň je potřeba! Události pak nabraly rychlý spád a užasňák Jirka nám to, co prožíval, sepsal do krásné zprávy:
Plzeň, 8. 9. 2025
Celý život vím, že chci nějakým způsobem pomáhat, ať už komunitě, tak i naší planetě. Ale nikdy jsem nevěděl jak přesně, u mě je to všechno spontánní. Když mi Bety, která pro registr a nadaci pracovala velice dlouho jako dobrovolník při náborech dárců, řekla, že mě může do registru zapsat, hned jsem jí řekl, ať to udělá. Však zachránit někomu život je dobrý skutek a dobrá věc, ne?
Zhruba po roce se mi ozvali z registru, že našli někoho, komu bych mohl pomoci jako dárce. Šel jsem do nemocnice, tenkrát ještě do suterénu, kde bylo oddělení, kde probíhají i konkrétní odběry, a odebrali mi pár zkumavek krve, aby udělali přesnější rozbory a testy. Šel jsem domů a čekal, kdy se ozvou a hodně dlouho se vůbec nic nedělo. Asi jsem nakonec jako dárce “nepasoval”, tak se neozvali.
Nakonec ale po cca dvou letech zavolal pan doktor, že mě opravdu někdo potřebuje. Absolvoval jsem celé kolečko odběru krve, kde si ověřují spoustu konkrétních dat, a také si mě pozval pan doktor na pohovor a naprosto pragmaticky mi vše vysvětlil. Hlavně to, že pán, kterému jsem měl darovat své krvetvorné buňky, má 120 kg a já 90 kg, což je velký váhový nepoměr. No prostě mi řekl, že jediná možná metoda v tomto případě je darování krvetvorných buněk z krve přes separátor. A vzhledem k váhovému rozdílu mezi mnou a příjemcem bude pravděpodobně potřeba absolvovat dva odběry za sebou. Bez jakéhokoliv přemýšlení říkám ano! Je to stejně jen výstup z mého komfortu, nic hrozného to přece nebude. Již před touto návštěvou odběrového oddělení jsem se totiž díky Bety setkal s Petrem, skvělým chlapem, který již daroval a u společného oběda mě absolutně uklidnil, že fakt o nic nejde. Je to prý jako darovat krev, jenom “trošku dýl” takže jsem měl jistotu, že to bude v pohodě.
Pan doktor Tomáš Procházka mě taky při pohovoru ujistil, že jsem já jako dárce vždy na prvním místě, co se zdraví týče, a navíc dnešní moderní medicíně opravdu věřím, bude o mě dobře postaráno.
Celá procedura začala v pátek, kdy jsem začal dostávat první injekce na vyplavování krvetvorných buněk z kostní dřeně do krve. Říká se, že po aplikaci těchto injekcí máme pocit, jakoby nám rostly kosti. Něco jsem cítil. Trošku jsem cítil, že se mi rozpínají obratle na páteři, ale byl to fakt jen takový divný pocit, nic nepříjemného to nebylo. Poslední – pátý den, těsně před odběrem už jsem to docela cítil a vlastně se těšil, až to ze mě “vysají”😁 Doma jsem měl velkou podporu, Bety je má partnerka a registru kostní dřeně se věnovala intenzivně několik let, proto jsem měl radost, že mohu taky přispět k pomoci zachraňovat životy.
Jel jsem na příjem, na Hemato-onkologickém oddělení jsem měl pokoj sám pro sebe, takže pohoda. Večer proběhla běžná kontrola před odběrem, sestřičky i doktoři byli skvělí a neskutečně vstřícní, moc rád na ně vzpomínám. Když jsem se vyspal, vzpomínám, že jsem měl trochu strach, že mi budou píchat jehly do žil. Zavedení ale proběhlo hladce a jen jsem ležel a separátor udělal veškerou práci za nás. Já jsem opravdu jen ležel s nataženýma rukama a ani se nehnul. Lehkou “krizovku” jsem měl opravdu až před koncem (cca 4 hodiny od začátku odběru). Už jsem se strašně potřeboval protáhnout, ale pořád jsem se nemohl ani hnout.
Když to bylo za mnou, má “ADHD povaha” mě nutila hned z lůžka vstát a odejít na pokoj po svých, ale sestřičky mi důrazně doporučily – to samozřejmě říkám s nadsázkou – abych sám nechodil. Takže mě i s postelí odvezly na pokoj, kde na mě už čekala svíčková. Vyskočil jsem z postele a hned ji s chutí snědl, měl jsem už fakt hlad 😁 Pak jsem měl spoustu času na odpočinek a přemýšlení a díky Bety vše utíkalo krásně. Jen malý synek Eduard mi chyběl, tak se na mě večer zajeli podívat a najednou bylo energie na odběr druhý den dost. Ráno vše proběhlo stejně jako předchozí den a celý druhý odběr jakbysmet.
Odpoledne jsem si po obědě dal šlofíka, přijal poděkování od všech a s úsměvem odjel domů. Ano, odjel jsem sám – energie jsem měl spoustu, jen výdrž byla horší. Do schodů jsem se snadno zadýchal a tak jsem si dal druhý den celý v posteli, ale během následujícího víkendu jsem si už užíval svatby nejlepšího kamaráda s pocitem, že jsem pomohl někomu zachránit život ♥️
You must be logged in to post a comment.